Naše obchodní centrum Šestka se částečně proměnilo v galerii umění. V interiéru můžete vidět umělecká díla různých umělců, která budeme průběžně obměňovat. Užijte si své nákupy u nás a vychutnejte si svou dávku kultury.
 

SKY GALLERY ŠESTKA uvádí :

PASTA ONER

Od března do konce května 2023 máte možnost prohlédnout si díla jednoho z nejvýraznějších současných umělců české vizuální scény - pětici pop-artových děl, která reprezentují tvorbu tohoto umělce v letech 2015 až 2019. „V tomto období došlo k zásadní proměně v mé tvorbě – místo akrylových barev jsem začal více používat techniku olejomalby, která umožňuje realističtější ztvárnění námětu,“ říká k vystaveným dílům Pasta Oner. „Pokud jde o samotné náměty, tak jsem v té době využíval až sakrální motivy, které jsem kombinoval se současnou estetikou. Když se pak podíváte na výsledek, najdete v něm kombinaci starého a nového. Nejlépe to ilustruje dílo The Sacrifice of Isaace I.“

Ve SKY GALLERY ŠESTKA jsou vystavena mimo jiné také díla, která byla v minulosti součástí velmi navštěvovaných výstav v Galerii Mánes nebo Museu Kampa. „Například dílo Beer bylo součástí zajímavé výstavy, kde moje práce stály vedle děl Alfonse Muchy, který ve své době tvořil také komerční plakáty. Já sice komerční prvky zařazuji výhradně v rámci volné tvorby, ale i tak je určitá díla možné porovnávat,“ říká k vystaveným malbám Pasta.

Kdo je Pasta Oner
Vlastním jménem Zdeněk Řanda se řadí k nejvýraznějším současným popartovým umělcům, v minulosti patřil mezi průkopníky českého graffiti a street artu. Realizoval desítky úspěšných výstav nejev v Česku, ale také v Číně, Brazílii, Peru či Rusku.
Svým charakteristickým, neodsuzujícím způsobem reflektuje soudobou společnost. Jeho obrazy a objekty nacházejí náměty nejen z inklinace západní společnosti k třpytivým objektům sdílené touhy, ale vydávají se také po stopách různých forem spirituální transcendence či vnitřních zákoutí víry. Středobodem Pastovy tvorby je akrylová malba a vytváření závěsných obrazů, stejně tak jako navrhování prostorových objektů, plastik, instalací, grafických listů a netradičních inovativních technik.

 __

Tak tohle je Viktor – netradiční model automobilu Škoda Octavia combi 1967. Uháčkovaný je asi z jednoho a půl kilometru prádelní šňůry a jeho autorkou je výtvarnice Jitka Havlíčková. Háčkovaný model, připomínající autorčino první auto a jež je zároveň i jeho „pomníkem“, si můžete prohlédnout zavěšené u hlavního vstupu do Šestky.

JITKA HAVLÍČKOVÁ / Viktor - Pomník automobilu 2001–2021.

Háčkovaný automobil Viktor je modelem Škoda Octavia combi typ 993 C s rokem výroby 1967. Model auta vznikl v roce 2001 jako diplomová práce Jitky Havlíčkové studující na Akademii výtvarných umění v Praze. Na jeho výrobu bylo potřeba patnáct set metrů prádelní šňůry a na vyztužení padesát kilo směsi umělých lepidel. 

Jitka Havlíčková je umělkyně původem z Kozákova. Vystudovala Střední uměleckoprůmyslovou školu sklářskou v Železném Brodě a Akademii výtvarných umění v Praze. V portfoliu má různorodá díla z mnoha  materiálů. Mimo jiné pracovala v Benátkách, kde dělala asistentku při výrobě umělkyni Lauře de Santillana. 

„Bylo to mé první auto, které jsem dostala po autoškole a ve kterém jsem se učila řídit. Pojmenovala jsem ho Viktor. Poté, co dosloužilo, nám dlouho stálo u domu. Tatínek mi potom řekl, ať ho dám už pryč. Já jsem zrovna končila Akademii výtvarných umění, a tak jsem si zvolila téma diplomové práce pomník automobilu,“ komentuje svůj nápad Havlíčková.

K háčkování jí sloužil asi třiceticentimetrový háček ze dřeva, který si sama vyrobila. V zimě roku 2001 začala Havlíčková háčkovat a za necelé čtyři měsíce už měla hotovo. Složitější poté bylo dát pleteninu dohromady tak, aby držela tvar i po sundání z auta. „Technická stránka byla velmi složitá a bez pomoci kováře Miroslava Liederhause, který mi pomohl s kostrou auta, by to nešlo,“ zavzpomínala umělkyně. Pletenina se poté také musela vyztužit. „Na auto jsem položila igelit, aby se pletenina na auto nepřilepila. Na vyztužení jsem používala epoxid, což je směs umělých lepidel. Štětcem jsem to poté roztírala na tkaninu. Padlo na to si padesát kilo této směsi,“ popisuje proces Havlíčková. Celý model se tak stal velmi odolný. Ze dvaceti let stál přibližně osm let venku ladem.

Aby se s autem lépe pohybovalo, byla mu vytvořena také pohyblivá kola, čehož bylo využito v rámci představení, kdy Viktor vyjel i na silnici.

Model auta Viktor byl vystaven asi na patnácti výstavách. Nejdál se podíval až do Kalifornie, kde byl v roce 2004 vystaven na výroční výstavě roku 1989. Auto za oceán přepravili lodí v kontejneru.

 __

Šestku od října 2022 lemuje nejdelší sousoší v ČR od Richarda Štipla
 

Procesí aneb monumentální fantaskní kabaret - těmito slovy charakterizuje své umělecké dílo Richard Štipl (nar. 1968), který je jedním z nejvýznamnějších českých sochařů, malířů a výtvarníků.

„Toto dílo vzniklo speciálně pro venkovní prostor OC Šestky, kdy na začátku nebyla jasná vize a díky tomu jsem měl volné ruce. Vznikla tak série fantaskních kreseb, u kterých jsem nechal pracovat bujnou fantazii a čerpal z příběhů, snů, archetypů, pohádek, mýtů a nekonečného vizuálního toku "obrazů" na internetu a sociálních sítích,“ vysvětluje výběr motivů autor. S dalším tvořením se postupně rýsovala přehlídka nečekaných scén připomínajících divadlo, stínohru, komiks nebo zábavný průvod. „Zvolil jsem podobu siluety jako výrazný narativní prostředek, který je pro diváka svou grafickou podstatu srozumitelný a rychle čitelný,“ pokračuje Štipl.
Jak dále přiznává, technická realizace byla opravdovou výzvou. Původní centimetrové skicy nabyly monumentálních rozměrů, které poskytovala obří stavba centra, a nastal střet s realitou.
„Postupně mi začalo docházet, že vzniká nejdelší sousoší v republice o délce 34 metrů. Napadá mě srovnání se Stalinovým pomníkem známým jako Fronta na maso, které měl "pouhých" 22 metrů,“ říká pobaveně přední český umělec.

Dílo je komponováno do volně navazujících mini příběhů, vztahů a souvislostí a celkově vytváří atmosféru snové či pohádkové ilustrace s komiksovými prvky. Každá část má svůj pracovní název: Love Protest, Království a Šemík, Havran králem, Společenská hierarchie, Architektka, Freddie a osel, Našeptávač či Brémští muzikanti, forma siluety k tomu přímo vybízí svou od nepaměti sdělnou vlastností.
„První siluety údajně pochází z antického Řecka, kde obkreslovali stíny postav jako předlohy pro dekoraci keramických pohárů. Termín silueta ale pochází až z 18. století. Jméno francouzského ministra financí, Etienne de Silhouette, který zavedl nepopulární opatření během úvěrové krize, se stalo synonymem pro strohé řešení a také pro obrysové portréty vystřižené z černého papíru. Toto Procesí je "vystřiženo" díky moderní technologii laserem z kovových desek a umožnuje technické možnosti v neomezených parametrech, kde hranice jsou pouze v naší fantazii,“ dodává Richard Štipl.

Záměrem originálního uměleckého díla bylo překvapit a poskytnout ve svém měřítku nevšední divácký zážitek. Podpořit naši bdělou pozornost a zpomalit vnímání v každodenní záplavě vizuálního toku, se kterým jsme konfrontováni ve formě reklam, billbordů či internetu.

Richard Štip, i když je rodákem z moravského Šternberka, kde nyní opět žije, valnou většinu svého dospívání strávil v Kanadě, kam v roce 1979 s rodiči emigroval. Bylo to právě v kanadském Torontu, kde Štipl vystudoval malbu na Ontario College of Art (1988-1993) a získal Governor General’s Gold Medal za nejlepší ročníkovou práci.
Na počátku devadesátých let se vrátil do ČR, do svého rodného Šternberku. Přednášel na Vysoké škole uměleckoprůmyslové v Praze (2010), New York Academy of Art (2011) a do roku 2017 byl na VŠUP odborným asistentem.
Díla Richarda Štipla byly zakoupeny do nejprestižnějších světových sbírek, jako například do Museum der Bildenden Kunste Lipsko, West Collection Filadelfie, Richard Nagy Gallery, Londýn, nebo Hugo Voeten Art Centre, Belgie. U nás je zastoupen ve sbírkách Roberta Runtáka, Collette Prague/Munich či Zdeňka Sklenáře. Umělec má za sebou také úspěšné sólo výstavy v kulturních metropolích celého světa, například v Curychu, Mexico City, Istanbulu, Paříži, New Yorku nebo v Praze.
V tuzemsku vystavoval Štipl v rámci prestižních projektů Decadence Now (s umělci jako Damien Hirst, Cindy Sherman, Joel Peter Witkin) a Inverzní romantika v pražském Rudolfinu, v Národní galerii na výstavě Možnosti dialogu (spolu s Abramovic, Basquiatem, Warholem) či Sen ve snu: Egar Alan Poe v českých zemích, v Centru současného umění DOX na výstavě Vanitas. Letos prezentoval své díla na autorské výstavě Hlava mapa v Alšově jihočeské galerii. V posledním roce spolupracoval s předním českým sklářem a sochařem Rony Pleslem na výstavě Inkarnace v pražské Gallery DSC a v příštím roce je čeká společný projekt v Museu Kampa.

Výstava studentů a pedagogů SOUKROMÉ STŘEDNÍ UMĚLECKé ŠKOLY s.r.o.
23. června - 5. listopadu 2022.

Ateliéry designu oděvu, malby a grafického designu Soukromé střední umělecké školy v Řepích produkují každý rok širokou škálu zajímavých uměleckých děl, která by byla škoda nepředstavit veřejnosti. 

„Přemýšleli jsme, kde bychom prezentovali studijní výsledky našich šikovných studentů i jejich učitelů, protože věříme, že si zaslouží pozornost. Dávalo nám smysl oslovit prostor nám blízký, Sky Gallery Šestka v OC Šestka, kde už vystavovala řada českých uznávaných umělců. Pro mnohé žáky se jedná o naprosto první zkušenost s vystavováním mimo školu, a tím pádem komunikací se širší diváckou veřejností,“ vysvětluje MgA. Zbyněk Linhart, ředitel Soukromé střední umělecké školy designu v Řepích.

K vidění jsou tak monumentální obrazy pedagogů školy, kteří představí vzorek rozmanitých přístupů k nahlížení na současnou malbu. Jedinou výjimkou bude velkoformátový tisk prezentující dílo vizuální umělkyně Barbory Kotěšovcové, vedoucí ateliéru oděvu.

Ve volných jednotkách na obou patrech jsou vystavena studentská díla od obrazů přes grafické práce až po práce designérů oděvů. Celá expozice staví zejména na klauzurních a maturitních pracích napříč všemi ročníky jednotlivých ateliérů.

SOUKROMÁ STŘEDNÍ UMĚLECKÁ ŠKOLA s.r.o. je první porevoluční soukromou uměleckou institucí v ČR. Jako taková vychovala na bázi středoškolského vzdělávání dosud více než 1000 absolventů, kteří se aktivně podílejí na utváření českého uměleckého prostředí, ať už jako samostatní kreativci v rámci užitého umění, nebo jako vyzrálé vůdčí osobnosti jednotlivých generací na poli volné tvorby výtvarného umění. 

V současné době škola poskytuje studium tří ateliérových oborů, které zcela přirozeně vyšly ze společenské poptávky reagující na současné trendy : Ateliér malířství, Ateliér grafického designu a Ateliér designu oděvu.

Za celou dobu své existence se na škole v rámci pedagogické činnosti vystřídala doposud celá řada významných osobností, které svým příkladem formovaly a formují životy mladých adeptů výtvarného umění.

• galerie

ARCHIV :

ARTISTS BASED IN GERMANY
To je název výstavy významných současných malířů působících v Německu:  

Dennis Scholl (*1980 Hünfeld, Německo, nyní žije a tvoří v Berlíně) – Superposition, 2021
Za jeden z nejsilnějších momentů z historie lidstva považuje okamžik, kdy Panna Marie drží na klíně tělo Ježíše sňatého z kříže. Tuto fascinaci můžete cítit i z jeho děl. V nich se také mísí prvky magického realismu i určité „něžné brutality“. Jeho díla jsou opakem modernistických trendů.

Martin Eder (*1968 Augsburg, Německo) – Lucid Lethargy, 2021
Autor je velký příznivec denního snění, šamanismu i hypnózy, díky nimž může proniknout do svých hlubokých vrstev. Věří v animismus, podle něj  má všechno duši. Nechává se inspirovat životem, který se kolem něj vyvíjí a roste. Velmi ho ovlivňuje také hudba (experimentální a elektronická).

Simone Haack (*1978 Rotenburg/Wümme, Německo) – Headhunter, 2015
Její tvorba je ovlivněna kritickým pohledem na svět. Projevuje se v ní cit pro barevný kontrast a velká role psychologického vystižení proměn. V jejích dílech se velmi často objevuje tematika času mezi dětstvím a dospělostí. Její malba se soustředí na neujasněné vztahy mezi postavami.

Norbert Stefan (*1990 Kluž, Rumunsko, nyní žije a tvoří v Německu) – Cytokinesis, 2020
Jedná se o představitele abstraktního umění. Pro obrazy tohoto mladého německého autora původem z Rumunska je typické nesčetné množství barevných vrstev, aby pro něj byly dostatečně promyšlené a měly hloubku. On sám je považuje za realistické, dokáže v nich vidět organické tvary.

Ivan Ouhel (* 18.2.1945 v Ostravě - † 20.2.2021 v Praze) - velké formáty

Aktuální výstava Ivana Ouhela v Galerii Sky představuje reprezentativní výběr pěti velkoformátových maleb z autorova zralého období. Umožňuje nám sledovat, jakým způsobem malíř ve svých malbách osobitě zaznamenával emotivní zážitky z přírody ve svém okolí, ale i z cest do vzdálených zemí. Je zjevné, že i vcelku všední motiv se mohl stát impulsem pro vznik velkorysé malířské kompozice. 

Ivan Ouhel se narodil v únoru roku 1945 v Ostravě, v době doznívající světové války. Už o rok později se ale s rodiči přestěhoval do Prahy, kde žil a tvořil až do svého skonu. Přestože trávil většinu života v metropoli, staly se hlavním námětem jeho tvorby krajina a jednotlivé prvky přírody. I přes melancholické založení autorovy osobnosti a potemnělou barevnost české krajiny se Ouhel v průběhu osmdesátých začal projevovat jako stále výraznější kolorista. Barevné plochy a linie na jeho obrazech začaly vířit zneklidňujícím chvěním podobně jako energií nasycené malby Františka Kupky či pastely Karla Malicha. Ouhel vstupoval do obrazu bez distance, cítil se být součástí přírody, sám to komentoval slovy, že je pouze jakýmsi tavidlem, kterým vzpomínky protékají a on je při přenosu na plátno příliš nekoriguje. Jeho obrazy se začaly v polovině osmdesátých let měnit v jedinečné gejzíry barev v živelně působících kompozicích, díky čemuž začaly přitahovat značnou pozornost historiků umění. V důsledku tohoto postupného doceňování Ouhelova díla byl umělec v roce 1983 vyslán na Podzimní salon v Paříži, v letech 1984 a 1988 byl pak vybrán jako představitel československého umění pro účast na Bienále v Benátkách.

Následné společenské uvolnění v porevolučních letech přineslo možnost svobodného cestování i mnohé výstavní příležitosti. Ouhel byl vybrán na řadu reprezentativních výstav českého umění i vyzván k účasti na výtvarných přehlídkách po celém světě. Díky zrození zájmu západního světa o umění vytvořené za železnou oponou (který však bohužel neměl dlouhého trvání), mohl Ouhel představit své obrazy např. ve Francii, Německu, Itálii, Švýcarsku, Rakousku, Nizozemí, Řecku, Anglii a USA.

Zde vystavené obrazy z let 1991 až 2001 jsou potvrzením cesty, kterou Ouhel nastoupil na sklonku šedesátých let a vždy jí zůstal věrný. Můžeme však přece jen pozorovat postupné proměny autorova způsobu práce, jak přesvědčivě dokládají právě zde prezentované malby. Konkrétní námět obrazu, ve starších obrazech částečně zabstraktněný, ale zpravidla stále čitelný, v malbách z devadesátých let ve většině obrazů pouze tušíme. Je to způsobeno nejen pokračujícím osvobozením od výtvarné popisnosti, ale také absolutním uvolněním barevné škály od reálného předobrazu. Ouhel používal čisté barvy, které někdy instinktivně nanášel na plátno přímo z tuby, namísto štětce s oblibou používal špachtli, pracoval s malbou přes podlepené pásky, aby jejich následným stržením vytvářel přes celý rozměr plátna geometrické linky, které však často byly obklopeny shluky vibrujících linií v pastózních nánosech. Jeho projev dosahoval svobodomyslnosti dětské kresby, kterou však korigovaly desítky let malířských zkušeností.

Ouhelovo dílo je svědectvím o tvůrčí svobodě, kterou si umělec dokázal uchovat i přes veškerá omezení (politická a zdravotní). Je také ukázkou tvůrčího vývoje umělce, kterého nesvedly z cesty žádné módní vlny v oblasti výtvarného umění ani neznejistily proklamace mnohých kunsthistoriků o přežitosti tradičních výtvarných technik. Malířovo dílo plynule rostlo déle než padesát let a udržovalo si po celou dobu jasnou vnitřní logiku. Dnes již není pochyb o tom, že navýsost osobité vidění a originální rukopis Ouhelových děl jsou zárukou nadčasových kvalit jeho tvorby. Důkazem, že toto tvrzení není nikterak přehnané, by měla být i tato výstava.

Petr Mach 

Sky Gallery Šestka se rozšířila i do prostor fitcentra Gymstory - u nás jdou sport a umění ruku v ruce!

Aktuálně u nás můžete vidět cartoon a pop art díla autora Pasty Onera, který platí za jednoho z nejsvébytnějších představitelů současné české umělecké scény. Coby tvůrčí osobnost se Pasta Oner v posledních letech intenzivně profiluje v mezích klasických nezávislých i veřejných galerijních provozů, ve kterých snoubí a zároveň i překračuje tradiční žánrové kategorie pop-artu a cartoon estetiky. Přestože se v jádru své práce dotýká principů „postprodukce“ či „apropriace“, vymyká se Pasta Oner svou tvorbou dominujícím proudům postkonceptuálních strategií v současném výtvarném umění a prošlapává si v českém kontextu netradiční cestu mediálně zdatného a široké veřejnosti známého, někdy i promyšleně kontroverzního umělce, jehož tvorba zůstává srozumitelná i se zachováním jisté míry významové subverze.

Před Šestkou nám vyrostla Vodní elektrárna - socha z konví a židliček Lubomíra Typlta

Čtyřmetrová socha z leštěného nerezu stojí nad východní nájezdovou rampou, viditelná je už z příjezdových komunikací, křižovatky nad okruhem a sjezdu z okruhu. Kolos, který vyrobila firma Kasper Kovo, muselo na místo spouštět rameno jeřábu.

Monumentální Vodní elektrárna vážící jednu tunu má podobu dvou školních židliček a osmi zahradních konví a je dílem Lubomíra Typlta, jedné z nejvýraznějších osobností moderního umění u nás, a v nadsázce ukazuje, že sochy se dají vytvořit prakticky z čehokoli.

. „Dalo by se říci, že symetrií a tvaroslovím připomíná průmyslovou architekturu. Jde ale o fantazii, o představivost. Socha svým povrchem a tvarem automaticky přitahuje pozornost. Už při instalaci bylo vidět, že kolemjdoucí nenechává lhostejnými. Malá verze této sochy vznikla v roce 2000, myšlenka je tedy stará 21 let, ale ze své divnosti a iracionality nic neztratila," představuje sochu samotný umělec.

Prof. Jiří Načeradský (1939-2014)

Prof. Jiří Načeradský vystudoval Akademii výtvarných umění v Praze u prof. Vlastimila Rady a v letech 1968 a 1969 pobýval na stipendiích v Paříži. V období 1969 – 1989 byl jako umělec bojkotován komunistickým režimem, živil se restaurováním fasád historických budov. Po roce 1989 působil jako vedoucí Ateliéru figurální a monumentální malby na Akademii výtvarných umění v Praze a na Fakultě výtvarného umění VUT v Brně. V roce 1991 byl jmenován profesorem.

Svými díly je zastoupen ve sbírkách Národní galerie v Praze, Galerie hl. města Prahy, většiny regionálních galerií v ČR, Muzea Kampa, Galerie Zlatá husa, v zahraničí mj. 7 díly v Centre Georges Pompidou v Paříži.

Výstava Jiřího Načeradského v Galerii Sky představuje reprezentativní výběr z autorovy malířské tvorby osmdesátých let minulého století. Na šesti obrazech zapůjčených ze soukromých sbírek můžeme sledovat autorův vývoj od silně redukovaných geometrizovaných obrazů s námětem ženy či Vršovic, přes výrazně expresivní figuraci s motivem hysterické rotující ženy, dále pak surreálné hrátky s nahými těly až po sošnou postavu nahého muže. Zatímco zde představenými geometrickými obrazy se Načeradský prezentoval na prvních výstavách po desetiletém zákazu veřejné prezentace v galeriích, tak figurativní práce z vystavených cyklů byly součástí prvních výstav generačního "Volného sdružení 12/15 Pozdě, ale přece", které již navštívily tisíce lidí v rámci uvolňování otěží komunistického režimu. Některá zde vystavená díla pak autor představil na důležitých výstavách v Čechách i v zahraničí, dvě geometrická plátna pak i na své retrospektivní výstavě v pražském Mánesu v roce 2004.

Načeradský poprvé zaujal kritiku svými velkoryse pojatými expresivními malbami hned při své první účasti na kolektivní výstavě v Galerii mladých v roce 1965. Zásadně pak na sebe upozornil cyklem maleb podle reportážních fotografií, vytvořeným z většiny v roce 1967 a představeným Jindřichem Chalupeckým začátkem roku 1968 ve Špálově galerii. Umělci bylo teprve 28 let, když jeho skvěle započatou kariéru zastavil příjezd okupačních vojsk, před kterými spolu s Rudolfem Němcem a Jiřím Sopkem odjeli do Francie. Po návratu do vlasti a nevydařeném pokusu využít další francouzské stipendium pro emigraci do USA, kdy soudruzi odmítli pustit za Načeradským manželku s dcerou, začalo období bojkotu tvorby nejen Načeradského, ale většiny umělců spojených s liberálním prostředím 60. let. Načeradský, známý ironickým nadhledem a schopností bavit širokou společnost, vzpomínal, že tenkrát mu zcela došel humor.

V období normalizace nebylo Načeradskému deset let umožněno vystavit svá díla, proto se snažil uživit sebe a rodinu restaurováním fasád historických budov. Tehdy si také vysloužil přezdívku Profesor za zájem o tvorbu mladších kolegů a burcování ostatních umělců k aktivitě. Navštěvoval ateliéry Rittsteina, Nováka, Ouhela, Bláhy, Pavlíka, Sozanského a Bukovského. Za podobně izolovanými umělci vycestoval i na Slovensko. Počátkem osmdesátých let také soukromě učil malířským dovednostem Jaroslava Rónu. Zřejmě i z těchto důvodů byl v roce 1985 osloven generací nejmladších umělců k účasti na neoficiálních Konfrontacích a později byl jejich o něco staršími kolegy přizván k zapojení se do aktivit Volného sdružení 12/15 Pozdě, ale přece.

Po událostech listopadu 1989 se Jiří Načeradský stal vedoucím Ateliéru figurální a monumentální malby na pražské Akademii výtvarných umění. Zde byl přísným pedagogem a neústupným kolegou. Po sporech s rektorem Knížákem byl v roce 1992 donucen k odchodu. Byl však pyšný na to, že i proti názoru kolegů Knížáka a Kolíbala prosadil přijetí Josefa Bolfa, Romana Trabury a dalších nadaných adeptů umění ke studiu. Při jeho následném pedagogickém působení v Brně prošly jeho ateliérem např. Lubomír Typlt a Zbyněk Sedlecký. Když jsme v dubnu 2014 museli z důvodu nečekaného skonu Jiřího Načeradského odvolat autorovu výstavu v Městské galerii Blansko, příjemně nás překvapilo, že se v rekordním čase dvou týdnů zmobilizovalo dvacet jedna Načeradského bývalých studentů z AVU v Praze a FaVU v Brně a výstavou Banzai Mistře! vzdali v této galerii poctu svému profesorovi.

Malíř si nepotrpěl na oficiální uznání. Jediným kritériem kvality, které uznával, bylo, zda obraz obstojí vedle děl Mistrů. Proto ani skutečnosti, že v roce 1979 vybrala nákupní komise pařížského Centre Georges Pompidou sedm Načeradského děl do svých sbírek, autor nepřikládal velký význam. Naopak za důležitý počin pro náhled na své dílo považoval možnost mezinárodní konfrontace, kterou mu umožnila Meda Mládková zařazením jeho obrazů na výstavy Expressiv v roce 1987 ve Vídni a v roce 1988 ve Washingtonu. O tom, že v roce 2002 visel jeho obraz Červenec - Útěk do hor z roku 1967 (zapůjčený z majetku pražské Národní galerie) vedle děl Bacona, Richtera, Baselitze, Hockneye a Kleina na významné výstavě Europaweit – Kunst der 60er Jahre, která proběhla v Karlsruhe a v Halle, se dozvěděl až z dopisu přítele matematika Nešetřila, který mu poslal recenzi výstavy z deníku Frankfurter Allgemeine Zeitung. Tu doprovázela právě reprodukce Načeradského díla.

Jsem přesvědčen o tom, že vrchol Načeradského díla patří mezi těch několik málo vzácných výjimek v českém umění, jejichž vystavení v konfrontaci s tzv. západním uměním nebudí dojem provinčnosti. O to více mě mrzelo, že od roku 1994 až do autorova skonu neproběhla žádná výstava Načeradského obrazů v české státní či krajské galerii. Činí mi velikou radost, že v posledních letech zájem o umělcovo dílo mezi historiky umění i sběrateli výrazně roste a dostává se mu konečně důstojných výstavních příležitostí. Zároveň i možnost představit několik obrazů galerijní kvality ve vysoce navštěvované Galerii Sky považuji za další příležitost seznámit širokou veřejnost s dílem tohoto mimořádného umělce.

Petr Mach

Díla:

JIŘÍ NAČERADSKÝ - OSMDESÁTÁ LÉTA


  

I na dále jsou k vidění díla sochařů Jana Kováříka a Ondřeje Filípka.

První vystavená díla patřila malíři Lubomírovi Typltovi a sochařům Janu Kováříkovi a Ondřeji Filípkovi.

Lubomír Typlt (* 1975)

Díla:

Jan Kovářík (* 1980)

ff – 02 / 2009, laminát, barva / fiberglass colour, 220 cm

Ondřej Filípek (* 1993)

Ondřej Filípek vystudoval Akademii výtvarných umění v ateliéru Socha 1 u Jaroslava Rony a následně Lukáše Rittsteina. V letech 2016-2018 také v Ateliéru figurálního sochařství a medaile u Vojtěcha Míči.

Síla osobitého sochařského výrazu Ondřeje Filípka spočívá především v podpůrné komplementaritě objektů a postav, ve vytváření situací-prostředí, aniž by byla přítomna narativnost. Jde o sugestivní společenství objektů industriální povahy a deformovaných figurálních torz. Autor zachází s imaginativním prostorem úzkosti z patologického charakteru prostředí. Nepracuje s okázalou expresí, ale transformuje ji prostřednictvím specifické útrpné uzavřenosti tvaru, čímž účinek významu umocňuje.

Divákovu pozornost jeho sochy poutají jakousi permanentní deformací tělesného tvaru. Tu není třeba nahlížet jako přímou negaci reálné podoby interpretovaného, ale spíše jako prostředek k odhalení těch oblastí vnímání, které nás přivedou k hlubšímu smyslu pro realitu sochy.

Filípkovy figury-torza jsou současně statická i labilní. Postavena do vymezeného prostoru, buď vyvýšena podstavcem, nebo bariérově ohrazena. Živost organického tvaru je neoddělitelně prolnuta s tvarem technicistně chladným. Na jednu stranu je tedy přítomen výraz lidsky zneklidňující, na druhou odtažitě odosobněný. Obdobně pak u končetin postav si nejsme jisti, zda nejde spíš o protézy. Celek je živý i neživý. Figura se proměňuje v objekt.

Dílo: 
bez názvu / 2020, kolorovaný beton, železo

• galerie